Proč spojujeme tečky, které k sobě nepatří: psychologie konspiračních příběhů

Krátce: Konspirační příběh nevzniká jen z nedostatku informací. Vzniká z lidských potřeb – rozumět, mít kontrolu, patřit do skupiny – a z jedné velmi lidské schopnosti: vidět vzorce i tam, kde žádné nejsou. Co o tom říká psychologický výzkum a proč to platí pro každého z nás.

Rozbor vychází zejména z přehledové studie Karen Douglasové, Robbieho Suttona a Aleksandry Cichocké The Psychology of Conspiracy Theories (Current Directions in Psychological Science, 2017), z pětice experimentů Jana-Willema van Prooijena a kolegů Connecting the dots (European Journal of Social Psychology, 2018) a z českého výzkumu týmu Univerzity Karlovy (2025). Odkazy najdete na konci.

Nejdřív definice – a jedna důležitá výhrada

Douglasová a kolegové definují konspirační teorie jako vysvětlení důležitých událostí, která v nich vidí tajné plány mocných a zlovolných skupin. Van Prooijen a kolegové připomínají, že skutečná spiknutí se dějí. Psychologie proto nezkoumá, zda je každé podezření mylné, ale proč nás některá vysvětlení přitahují nezávisle na důkazech.

Tři potřeby, které konspirace slibují naplnit

Přehledová studie z roku 2017 třídí motivy víry v konspirace do tří skupin:

• Epistemické – chci rozumět. Hledáme příčiny, abychom svět chápali jako stabilní a konzistentní. Konspirace nabízí odpověď tam, kde informace chybí nebo si odporují, a smysl tam, kde se události zdají náhodné.
• Existenciální – chci být v bezpečí a mít kontrolu. Studie shrnuje výzkumy, podle nichž víra v konspirace sílí, když se lidé cítí úzkostně a bezmocně. V experimentech byla vyšší, když lidé nemohli ovlivnit výsledek, a nižší, když byl jejich pocit kontroly posílen.
• Sociální – chci si udržet dobrý obraz sebe a své skupiny. Konspirace umožňují připsat vinu za neúspěch „jiným“. Studie zmiňuje souvislost s takzvaným kolektivním narcismem – přesvědčením o výjimečnosti vlastní skupiny spojeným s pocitem, že to ostatní dostatečně neoceňují.

Klíčový závěr autorů: dosavadní výzkum nenaznačuje, že by konspirace tyto potřeby skutečně naplňovaly. Experimentální vystavení konspiračním teoriím podle studie spíš okamžitě snižuje pocit autonomie a kontroly a snižuje důvěru. Autoři to shrnují slovy, že konspirace mohou být „spíš přitažlivé než uspokojivé“.

Spojování teček: iluzorní vzorce

Van Prooijen, Douglasová a De Inocencio v roce 2018 systematicky testovali rozšířený předpoklad, že za vírou v konspirace stojí vnímání neexistujících vzorců. V pěti studiích zjistili:

• lidé s vyšší vírou v konspirace a nadpřirozeno častěji viděli vzorce v náhodně generovaných výsledcích hodu mincí;
• instrukce „hledejte vzorce“ nepřímo zvyšovala iracionální přesvědčení – právě přes vnímání vzorců;
• vnímání vzorců v chaotických (ale ne ve strukturovaných) obrazech předpovídalo iracionální přesvědčení;
• když výzkumníci posílili víru v jednu konkrétní konspiraci, lidé začali vidět víc vzorců ve světových událostech – a to předpovídalo i jiná, nesouvisející iracionální přesvědčení.

Autoři uzavírají, že iluzorní vnímání vzorců je ústředním kognitivním mechanismem víry v konspirace a nadpřirozeno. Jinými slovy: mozek, který je skvělý v hledání souvislostí, si je umí i vyrobit.

Velká událost žádá velkou příčinu

Přehledová studie dále uvádí, že víra v konspirace bývá silnější u událostí mimořádně rozsáhlých nebo významných, kdy lidem nestačí „obyčejná“ vysvětlení malého rozsahu. Sílí také tehdy, když lidé prožívají nejistotu jako stres, a souvisí s potřebou kognitivního uzavření u událostí bez jasného oficiálního vysvětlení.

Proč se konspirační příběh těžko vyvrací

Douglasová a kolegové popisují tři vlastnosti, které konspirace odlišují od jiných vysvětlení: jsou spekulativní (předpokládají skryté jednání), složité (vyžadují koordinaci mnoha aktérů) a odolné vůči vyvrácení – předpokládají, že spiklenci zametají stopy, takže každý, kdo teorii vyvrací, může být „součástí spiknutí“. Podle normativních standardů (například ve vědě) jsou silnější vysvětlení podložená, jednoduchá a vyvratitelná. Konspirace však nabízejí široká, vnitřně konzistentní vysvětlení, která umožňují udržet přesvědčení i proti protichůdným informacím.

Český kontext: známé se zdá pravdivější

Tým z Univerzity Karlovy (Lukavská a kol., Computers in Human Behavior Reports, 2025) analyzoval data od 3 240 dospělých z června 2023. Předchozí setkání s dezinformačním narativem silně souviselo s vyšší důvěrou v něj, což odpovídá takzvanému efektu obeznámenosti. Důvěra pak byla nejsilnějším prediktorem sdílení. Autoři z toho vyvozují, že dezinformace často šíří lidé, kteří jim upřímně věří, nikoli úmyslní klamači.

Pro debatu je to zásadní: lidé, kteří sdílejí konspirační příběh, většinou nejsou „agenti“. Jsou to lidé, kterým se příběh opakovaně dostal před oči a který odpovídal jejich potřebám.

Jak s tím pracovat – u sebe i v rozhovoru

• Zkuste náhodu. Než uvěříte, že body na mapě tvoří vzorec, zeptejte se: jak by vypadala stejná mapa s náhodně rozházenými body? Vzorec najdete skoro vždy.
• Hledejte vyvratitelnost. Co by muselo platit, aby teorie neplatila? Pokud se každý protidůkaz dá vysvětlit jako „zametání stop“, nejde o vysvětlení, ale o uzavřený kruh.
• Všímejte si opakování. To, že jsme něco viděli už několikrát, neznamená, že je to pravda.
• Mluvte o potřebách, ne o hlouposti. Výzkum ukazuje, že víru v konspirace pohání úzkost, bezmoc a nejistota. Zesměšnění je neřeší.
• Učte se techniky předem. Výzkum psychologické inokulace (Roozenbeek a kol., 2022) ukázal, že krátká videa vysvětlující manipulační techniky zlepšují jejich rozpoznávání.

Vazba na EXNET Fiction

Fiktivní příběh Spis 002: Sedm teček na mapě ze série Spisy Specter_01 nechává vypravěče propadnout přesně těmto mechanismům – spojování nesouvisejících událostí, hledání velké příčiny a nevyvratitelnému vysvětlení. Je to výslovně fikce; tento článek vysvětluje, proč na nás podobné příběhy působí.